(Asi) Posledni clanek

Zdravim po dloooouhe dobe,
tusim, ze uz jste to asi necekali, ani ja to mozna necekala, ale je tu novy clanek. Bohuzel asi i posledni z meho pobytu na Zelandu. Pokusim se Vas uvest do obrazu a ospravedlnit se z dlouhe mezery mezi clanky.

Na zacatku prosince jsme opoustili Napier, o kterem jsem vam psala v poslednim clanku a od te doby bydlim v aute, coz znamena zadny internet a zadna elektrina (ano, zni to desive, ale da se na to zvyknout....dobre, postel mi moooc chybi). To je hlavni duvod toho, ze tu dlouho nebyl zadny novy clanek. Obcas je to trochu frustrujici, kdyz mate hromadu casu a vsechny vase elektronicka zarizeni jsou vybita (hlavne fotak), ale zase tu mate hodne casu na premysleni, uceni a cteni knizek!

Po tom, co jsme se vydali na cestu na Jizni ostrov se udala spousta veci, mam neskutecne mnozstvi zazitku, fotek a hlavne zkusenosti. Zazitky mam jak z cestovani po obou ostrovech, tak z pracovnich dnu. Behem doby, co jsem nic nenapsala, jsem vystridala uz tri prace. Definitivne muzu rict, ze nejlepsi byla prace na tresòovem sadu, kde jsem byla mesic. Paradni lide (jak nadrizeni, tak dalsi sberaci), super penize, rychle to utikalo a vazne me to bavilo (uvazuji o profi kariereto bavilo (uvazuji o profi kariere cherry pickera :D). Pokud jde o cestovani, asi nedokazu rict, ktera cast se mi libila nejvic, ja proste Zeland zbozòuju cely. Jsou tu krasna turisticka mista, jako je Milford Sound (pry jedna z nejhezcich casti sveta, coz musim odsouhlasit), ale pak jsou tu i takova mista, jako treba free kemp, kde jsme byli sice jen na jednu noc, ale bylo to naprosto uchvacujici misto. Vsude kolem hory, krasna cista reka, u ktere bylo lano, po kterem jste se mohli zhoupnout do vody, v noci zadne svetlo v okoli, takze nebe bylo posete hvezdami, proste raj na zemi (aspoò pro me). Pak mam taky zazitky ze setkani s tuleni, z vyslapu, ktery se v prubehuzmenil spise na adrenalinovy zazitek (asi vam ho dole popisu, je muj oblibeny :D) nebo kazdodenni 'sprchy' v jezere za kazdeho pocasi (mohla bych tu teï vyjmenovavat dalsich deset minut).

Vyslvetleni k tomu, proc jsem psala, ze je tento clanek nejspis posledni, co pisu, neni muj odjezd ze Zelandu. Jen se teï s Vojtou rozdelujeme (ano, asi vsichni vite, ze jsme se rozesli, ale nebuïte z toho smutni, porad se spolu kamosime), coz znamena, ze nebudu mit na cem psat a stejne budu asi zase bydlet v aute (moje prvni cele auto). Kazdopadne, pokud vas bude zajitmat, jak jsem se tu mela, tak nejspis v cervenci semela, tak nejspis v cervenci se vracim zpet a rada vam vsechno osobne povypravim a ukazu vsechny fotky :)

Vim, ze nekteri sledujete (jestli teda jeste nekdo takovy vubec je :D) jen blog, kde moc aktivni nejsem, ale zato jsem hodne aktivni na instagramu (marti_vit) a snazim se tam aspoò co dva, tri dny pridat nove fotky. S facebookem uz to tak slavne neni, ale snad se polepsim.
Taky me napada, brzy se otvira kvóta pro Working Holiday Visa na Zeland a pokud vahate jestli to zkustit nebo ne, rozhodne do toho jdete, je to nejlepsi...pokud teda mate aspoò trochu dobrodruznyho a cestovatelskyho ducha :)

Na zaver, jak jsem slibovala, moje historka z treku. Spolu s Vojtou a kamaradkou Niki, ktera s nama cestovala z Napieru, jsme se rozhodli, ze si vyslapneme Avalanche Peak Trek (uz z nazvu nam to melo byt podezrele). Trek byl stanoven jako osmihodinovy a narocny (no nejsme zadny masla), coz nas neodradilo. Rano, uz ani nevim kdy to presne bylo, ale byl to prosincovy den, coz tady znamena leto, jsme se pomalu vyrazili vstric dobrodruzstvi. Jelikoz bylo zatazeno a vypadalo to na dest, sli jsme se jeste informovat na informace, zda je mozne v tento den trek jit. Pani za prepazkou nam rekla, ze je to urcite mozne, nemaprset, cesta je dobre znacena, jen pry nejspis nic neuvidime, protoze bude zatazeno. Jelikoz jsem uz trek odlozili den predtim a dalsi dny uz jsme meli jine plany, rozhodli jsme se trek absolvovat. Nekde v pruvodci jsem cetla, ze pri ceste na vrchol se musi dost splhat a horolezit, ale necekala jsem, ze budem splhat od zacatku az do konce. Cesta vypadala nekdy jako strma skala, nekdy jste si pripadali, jako kdyz jdete korytem potoku (mozna to bylo koryto), tu jste lezli po kolenou, tu jste se skrabali po strome a tak podobne. Dobre, je to narocne, rikali jsme si. To jsme jeste nevedeli, ze nas asi po kilometru cesty stihne snehova boure, kteranas bude provazet az (temer) na vrchol Avalanche Peaku. Pisu temer, protoze jsme tam ani nedosli, skoncili jsme asi 300 m pod vrcholem, protoze na takto "vyborne znacene" jsme proste nevedeli kudy dal jit (z toho plyne ponauceni: Neverte panim na informacich...pravda je, ze rikala, ze nema prset, o snehu se nam asi zapomnela zminit). Vsude bylo asi deset cisel snehu, mlha, ze jsme nevideli na krok do predu a hrozna kosa. Nakonec jsme cestu zpet nasli, vlastni, bez znaceni (coz asi taky nebyl nejchytrejsi napad, ale nic jinyho nam nezbyvalo) a v poradku dorazili dolu. Sice z tohohle treku nemame zadny úzasnyfotky krajiny, jako ostatni lidi, zato jsme to prezili ve zdravi (pozdeji nam mistni rikali, ze jen blbec by tam sel v takovem pocasi, pry uz se tam zabilo tolik lidi) a mame z toho super zazitek na cely zivot.

Teï uz se s Vama rozloucim, doufam, ze se clanek libil, fotky bohuzel nenahraju, protoze vse posilam pres data v mobilu a asi bych je na to vsechny vyplacala. Kdyz budu nekde na wifi, zkusim neco prihodit, ale nic neslibuju. Uz se na vas moooc tesim.
Pac a pusu M. :)

Omlouvam se, ze je to bez hacku a carek, ale neslo mi to jinak nahrat :(

Tongariro, Napier a život v backpackeru

Po dlouhé době Vás opět zdravím z Nového Zélandu a přidávám nový článek, který shrnuje poměrně dlouhou dobu, protože jsem se tak chtěla posunout do aktuálního dění.

Dneska jsou to asi dva měsíce, co jsme absolvovali zatím asi nejlepší hike na Zélandu - Tongariro crossing, o kterém jsem vám psala minule, takže už mám nejvyšší čas trochu s tím psaním popojet. 

Tongariro crossing bylo opravdu skvělé, nebyl to zrovna nejjednodušší trek, ale zvládli jsme to celkem bravurně. Dvacet kilometrů neustálého stoupání a klesání jsme ušli asi za 7 hodin. Je pravda, že jsme občas i běželi (jen z kopce), nevím proč, ale bylo to vážně super, i když se na nás ostatní lidi koukali trochu divně. Po treku jsme zůstali ještě jednu noc v kempu, kde jsme spali noc před tím a následující den jsme vyrazili zpět směr Taupo, kde jsme si dali sprchu v public showers a následně jsme šli do knihovny hledat práci nebo aspoň zkusit obepsat nějaké farmy, sady a backpackery. Naším dalším cílem bylo město Napier, které je asi dvě hodiny cesty od Taupa a jelikož už byl večer, rozhodli jsme se přespat na půli cesty, opět v neplaceném kempu. Byl to jeden z nejhezčích kempů pokud jde o okolí. Bylo to údolí, kde tekla řeka a kolem vás se procházeli krávy (občas i nějakej ten vůl). Když jsme se ráno probudili, jedna kráva nám zrovna olizovala zadní sklo. Další den ráno jsme se tedy vydali směr Napier, kde jsme měli v plánu obejít pracovní agentury, ale protože byla sobota bylo všude zavřeno. Rozhodli jsme se tedy zůstat do pondělí v kempu, tentokrát placeném, protože žádný free camp v okolí nebyl. Dobré na tomhle kempu bylo, že byl blízko oceánu, takže jsme si večer, ještě společně se dvěma Němci, které jsme v kempu potkali udělali oheň na pláži. Další den nás opět překvapila povaha místních lidí (a taky trochu kocovinka), když jsme seděli v kuchyňce a přišla tam nějaká paní, kterou jsme nikdy před tím neviděli, asi hodinu tam připravovala tousty, které nám nakonec všechny rozdala a sama si vzala jeden. V neděli večer jsme se ještě vydali s Vojtou do města, že zkusíme obejít nějaké backpacker hostely, kde vám většinou seženou práci, pokud se u nich ubytujete. Hned v prvním hostelu jsme byli úspěšní. Bylo nám řečeno, že by tu pro nás měli mít od druhého dne volný pokoj a nejspíš i práci. Další den ráno jsme se tedy rozloučili s Francouzem i s Němci a vydali jsme se do hostelu. Naší velkou výhodou bylo, že jsme měli auto, protože vždycky na hostelech potřebují někoho, kdo bude vozit lidi do práce. Zato mojí velkou nevýhodou byla moje výška. Už když se mě majitel backpackeru ptal, kolik měřím, věděla jsem, že to nebude dobrý. Měl pro nás totiž práci na kiwi sadu, kde chtěli pouze lidi od 165 cm, takže i když jsem si vymyslela tři centimetry nevím, moc mi to nepomohlo. Pro Vojtu ale práci měli, tak jsme se rozhodli zůstat. Během týdne mi ale aspoň umožnili pracovat na backpackeru za ubytování, tak jsem aspoň něco málo ušetřila. Dny, kdy Vojta chodil do práce se hrozně vlekly. Snažila jsem se se tedy sehnat si práci sama. Chodila jsem se ptát po restauracích a kavárnách, ale většinou chtěli lidi až na letní prázdniny, takže jsem měla smůlu. Naštěstí bylo hezké počasí, tak jsem aspoň chodila ven běhat nebo jsem se bavila s dalšími lidmi z backpackeru. Jen tak pro zajímavost je tu asi 90 % Němců, dále je tu dost Francouzů a pak ten zbytek, který společně s námi zahrnoval i 6 Čechů. Druhý týden v backpackeru už byl lepší, konečně tu byla práce i pro malý lidi, dokonce přímo ideální práce na vinicích pro malý lidi. Vojta sice skončil s prací na kiwi sadu, ale v hned dostal taky práci na vinicích, takže teď pracujeme spolu. Práce na vinicích mi přijde zatím celkem v pohodě, na rozdíl od ostatních si tam nepřipadám jak otrok a člověk si tu může vydělat i slušný peníze, pokud jste placený za udělanou práci. V jeden den jsme si tak vydělali i přes 40 dolarů za hodinu. Škoda, že nás ještě ten den vyhodili. Během měsíce stráveného v backpacker hostelu jsme potkali hrozně moc lidí, pořád se to tu tak točí (Marťa píše článek ještě opilá :P ). Někteří tu zůstanou jednu noc, jiný jsou tu třeba na měsíc nebo je tu jedna slečna z Korey, která už je tu i 5 měsíců. O víkendech, kdy většinou nepracujeme, jezdíme do okolí na výlety, buď jen s Vojtou a nebo jsou organizovaný výlety pro celý backpacker, což je fajn, pač člověk nemusí plýtvat vlastním benzinem :D. Už jsme takhle byli na výletě na Cape Kidnappers a nebo na Te Mata peak (dám vám dolů fotky). Spolu s Vojtou jsme pak byli ještě na Maraetatora falls, kde jsem se poprvé koupala ve vodopádech, skákala ze skály a pokecala s Maori. Taky tu každý víkend máme párty, k dispozici tu máme kola, kulečník, ping pong i vířivku, takže se tu máme moc dobře, ale za týden už se budeme balit a vyrazíme směr JIŽNÍ OSTROV!

Poslední dny na farmě

Po dlouhé odmlce přidávám zase nový článek. Vím, že je to teď bída, ale je hrozně těžký si tady na to najít čas a pak ještě sepsat, co se dělo tři týdny zpátky. Takže teď trochu shrnu to, co se dělo na farmě a po farmě, ať pak můžu podávat zprávy z aktuálního dění.

Další dny na farmě byly podobné, ráno jsme většinou pracovali a odpoledne jsme měli volno, které jsme trávili buď v místní knihovně, u jezera, hraním basketu nebo frisbee.  Jednou jsme se chtěli jet projet na kole, ale většina kol na farmě byla v rozkladu, takže než jsme je stihli opravit, byl už večer. Asi po dalších třech dnech se začali vztahy na farmě trochu rozpadat. Majitelka farmy byla jako den a noc. Chvíli se chovala, že by nám snesla i modrý z nebe, třeba nám udělala perfektní oběd a k tomu si s náma dala dvě lahve vína. Minutu na to se zase chovala tak, že by nás nejradši zabila. Pokud jde o nás HelpXery, tak jsme zase byli tak trochu rozdělení na skupiny já, Vojta, Francouz vs. Němky a Kanaďan. Takže jsme byli i svědky kanadsko-francouzské hádky, která byla teda celá ve francouzštině, páč Kanaďan byl z Quebecu. Na posledních asi 5 dní našeho pobytu nám majitelka farmy zajistila placenou práci, což bylo zase fajn. Každý jsme dělali něco jiného, já a Vojta jsme měli nejlepší práci (malování domu), protože trvala nejdelší dobu (těch 5 dní), ostatní měli jen jednodenní. Placená byla sice hluboko pod minimálkou, ale pro nás Čechy to bylo i tak v pohodě a navíc jsme měli pořád ubytování a jídlo zdarma. Víc jak dva týdny na jednom místě už na nás ale byli taky hodně a tak jsme se s Vojtou dohodli, že až skončíme s placenou prací, vyrazíme zase o město dál. Vzhledem k tomu, že Francouz byl z toho místa otrávenější než my, rozhodli jsme se, že než se přesuneme dál, uděláme ještě společně Tongariro crossing aneb cestu do Mordoru. Odjezd se samozřejmě nemohl obejít bez komplikací. Po asi hodinovém loučení se s rodinou, jsme si v autě přepočítali peníze za práci a chybělo nám tam 100 dolarů! Takže jsme to zase otočili, ale naštěstí vše proběhlo v klidu a peníze nám s omluvou dali. Před odjezdem do kempu, který se nacházel kousek od národního parku Tongariro, jsme nakoupili ještě hodně jídla a pití (piva nesmí chybět) a vyrazili. Cesta trvala asi 2 hodiny, do kempu dorazili až za tmy, takže jsme měli trochu problém ho najít, protože to byl prostě palouček uprostřed lesa. Než jsme ulehli, ještě jsme pokecali s francouzským párem, který nám dal tipy na náš hike a ujistil nás, že nepotřebujeme žádný speciální vybavení, jen teplý oblečení a trekový boty, protože sníh už tam pomalu taje. Tahle informace nás potěšila, protože původně nám bylo řečeno, že musíme jít s průvodcem a mít speciální vybavení na sníh, což vycházelo asi na 170 dolarů. Pak jsme zjistili, že průvodce nepotřebujeme a stačí nám vybavení, který se dá půjčit za 15 dolarů. A nakonec jsme teda nepotřebovali ani speciální vybavení, takže  by se dalo říct, že jsme ušetřili 170 dolarů a nemusíme mít takový výčitky, když si koupíme pivo nebo víno :D. Večer jsme se ještě pokochali krásnou hvězdami posetou oblohou (ani v létě takhle nevypadá v ČR a na Jižáku je to prý ještě tisíckrát lepší) a šli spát do našich fár.

Postřehy ze Zélandu

Tento článek bude jiný než obvykle. Rozhodli jsme se s Vojtou (Vojta dopíše svoje postřehy až se vrátí z práce) sepsat nějaké věci, co nás tu zaujaly, nebo jsme se nově dozvěděli. 

1. Češi a Zéland

Každý mi před odjezdem říkal, že jen co vystoupíme z letadla, hned uslyšíme češtinu a budeme otrávení z toho, kolik tu je Čechů. Ale poslední Čechy jsme viděli před necelými čtyřmi týdny na cestě na Zéland. Od té doby nic (tenhle článek jsem rozepsala na začátku října, takže teď už jsme potkali víc Čechů, ale pořád dohromady asi tak 6). Návaly asi přijdou v listopadu , kdy se sem chystá nejvíce lidí. 

2. Auta a autoopravny

Koupit auto na Zélandu je opravdu jednoduché, ale je pokud jde o jeho přepsání, zvládnete to za 5 minut na poště. Horší je to s výběrem. Jezdí tu totiž všechno, co má kola a motor a nezáleží jestli jsou stará 5 nebo 20 let. Další věc týkající se aut jsou autoopravny, které jsou tady úplně všude. V každé sebemenší vesničce najdete minimálně 5 autodílen nebo opraven a vážně nechápeme jak se to tu uživí. Také v každé vesnici najdete minimálně Subway, Mekáč a KFC. 

3. Zima x jaro x léto

Než jsme odjížděli slyšeli jsme od několika lidí jaké tu bude vedro..." V září se už chodí na Zélandu v kraťasech, minimálně v Auckladnu..". Jasný :D. Namlsaní ze Sydney, kde bylo 30 stupňů jsme dorazili na Zéland, kde bylo 12 stupňů. Vyšší teploty tu začaly být tak před 14 dny, kdy pokud není zataženo, je na tílko a kraťasy a někdy už i na koupání.

4. Na Zélandu zhubnu (haha, jsem naivní)

Tohle se mi teda zatím nepotvrzuje. První týden v Aucklandu to vypadalo nadějně, ale pak jsme začali dělat woofing, takže přes den pracujete, pak si dáte večer vydatnou večeři, pak dezert a zalijete to pivem. Navíc když už nemáte přísun jídla na farmě a jste někde v campu, tak se celý den cpete jejich bílým toustovým chlebem (jak mi chybí český chléb) s marmeládou nebo arašídovým máslem. I když je pravda, že teď už máme i vařič, tak je to o něco lepší. Taky jsem začala chodit běhat, nevím čím to je, ale běhá se mi tu o sto procent líp než v ČR. Možná, že až začnu pracovat, tak to bude zase o něco lepší :D.

5. Zéland je zapadákov

To je pravda, ale jen z části. Podle toho, co jsem o Zélandu slyšela před odjezdem, jsem myslela, že to bude daleko horší. Pokud přebýváte někde ve městě, je to v pohodě. Všude je dost supermarketů a obchodů s čímkoli. Zajímavé ale je, že tu neuvidíte téměř žádné obchody s oblečením typu HaM, CaA a další světové značky, ale jsou tu zase jiné. Třeba je tu celkem dost skateshopů s fakt moc pěkným oblečením (už abych měla práci). Jinak většina backpackerů nakupuje spotřební zboží ve Warehousu nebo v second handech. Cesty mezi většími městy jsou ale úplně mrtvý, takže tu často narazíte na ceduli s nápisem: "Další benzinová stanice za 160 km." atd.

6. Zélandské slunce

Venku může být třeba deset stupňů a ještě zataženo, ale pokud sem přijedete bílí jak stěna, pravděpodobně se hned spálíte. A to i když použijete opalovací krém s faktorem 30. České opalovací krémy tu moc nefungují. Nejlepší je koupit si opalovací krém na místě a rovnou 50+. Vojta se mazal naším asi desetkrát denně, ale stejně se pokaždý spálil. Sluníčko tu kvůli téměř neexistující ozonové vrstvě opaluje i přes oblečení a Vojta tvrdí, že i přes sklo. Já se tu zatím spálila jen jednou, při Tongariro crossing a vypadala jsem jak kdybych nosila červený podkolenky, teď když už to není tak červený vypadám jak kdybych se od kolen dolů nemyla (můžete se podívat na fotce dole).

7. Zvláštní postupy u manuální práce na Zélandu

Poprvé jsme se s tím setkali při naší první placené práci, která spočívala v malování domu. Bylo nám, řečeno, že máme práci udělat jako profesionálové. Všechno obrousit šmirgl papírem, potom natřít primerem a pak dvě vrstvy barvy. Normální postup. Jenže po dvou hodinách nás přijeli zkontrolovat a bylo nám řečeno, že to děláme až moc do detailu a že jsme MOC profesionální!, že původní barva se nemusí celá seškrabovat, a že to stačí udělat jen na místech, kde barva opadává. Primerem pak mám netřít jen ty obroušený místa. Prostě to udělat nejrychleji, jak to bude možné. Po menší hádce s majiteli farmy jsme zjistili, že takhle to prostě na Zélandu funguje. Všechno se dělá dost neefektivně a rychle, ale co, jim to tak vyhovuje. Nazvali jsme to New Zealand style. 

8. Auckland

Asi ze sto lidí, co jsem potkala na Zélandu se Auckland líbil tak 5. Ani my jsme z něj nebyli tak uneseni, takže pokud jedete na Zéland a chcete vidět co nejvíc místních krás, doporučuji se tu moc dlouho nezdržovat. 

Omlouvám se, že to teď s příspěvkama tak vázne, ale za poslední týden nebyl vůbec čas psát. Pořád se něco dělo nebo jsme byli mimo civilizaci. To se teď ale asi změní, měla bych mít víc času ;) Jinak jsem přidala nové fotky k článku 'Pokračování', tak se mrkněte a brzy je přidám i k dalším, již napsaným článkům.

Zvrat! Nesuď lidi podle baráku!

Středa a čtvrtek se nesly ve stejném duchu. Ráno práce, odpoledne jsme většinou trávili v městské knihovně, kde je rychlý a bezplatný internet. Nebo na procházkách kolem jezera, kde mají mimochodem zajímavý business a to golf na vodě. Představte si, že stojíte na pevnině a na jezeře, docela daleko od břehu, je plošina se třemi jamkami. Když trefíte tu správnou, vyhrajete 10 000 dolarů. Golfový míček si můžete zapůjčit za 1 dolar nebo celý kyblík za 15 dolarů (ale když trefíte jezero nemusíte je vracet). My jsme to nezkoušeli, ale je to fakt dobrý nápad, protože jen trefit tu plošinu mi přijde nemožný, ale lidi si to prostě chtějí zkusit. Atmosféra v domě už byla lepší. Majitelé s námi začali více komunikovat, dělat nám obědy a večeře a prostě jsme se celkově cítili líp (Oba postupně začala přecházet chřipka kterou měli). Takže jsme majitelce slíbili, že s ní půjdeme v sobotu na trhy a s Vojtou jsme se dohodli, že pojedeme třeba až v neděli. Pro nás docela velký obrat nastává v pátek, za prvé jsme odstěhováni do jiné místnosti. Tedy spíš je to taková bouda na zahradě, kterou nazývají Love shack a kde je to vážně pěkný. Daleko hezčí než v předešlém pokoji. Druhý zvrat nastává večer, kdy přijíždí další backpacker z Francie. Konečně můžeme komunikovat s někým, kdo je na tom stejně jak my. Večer jsme navíc měli dobrou večeři i s pudingem, při které jsme se dozvěděli, že majitelka domu pracuje jako kosmetička nebo tak něco v hotelu (tak něco je masérka obličejů a odbornice přes pleť), který patří mezi top 10 na světě. Vůbec bychom to do ní neřekli, ale už jsme začali chápat proč u ní mají všechny věci své místo a její pečlivost (i když třeba ta zahrada je fakt děsná). Hned v sobotu jsme se dohromady domluvili, že budeme pracovat celý den, abychom si večer mohli koupit piva a trochu popít a další den nemuset vstávat. Práci majitelka rozdělila na kluky a holky. Takže já jsme dělala takový ty věci, jako je vysávání, utírání prachu (což byl vážně zážitek, když má na zdi milion obrazů a na každém stolku tisíc serepetiček a ze všeho je potřeba setřít prach). Vojta s Francouzem čistili střechy a okapy. Po práci jsme ještě zajeli do supermarketu, nakoupit si nějaký piva na večer. V neděli nastává ještě větší zvrat, přijíždějí další tři lidi, původně nám bylo řečeno, že to jsou tři Kanaďani, ale nakonec jsme přivítali jednoho Kanaďana a dvě Němky. Zase to bylo o něco lepší, měli jsme se pořád o čem bavit. Večer jsme se společně rozhodli vyrazit do thermal pools, což jsou přírodní 'bazény' (prostě je to místo, kde se zadržuje horká voda stékající po skalnatém povrchu. Cesta tam se nám kvůli mé maličkosti trochu protáhla (jeli jsme jen na úplně opačnou stranu než sme měli), ale nakonec jsme zdárně dorazili na místo. Voda byla teplejší než jsme čekali, takže jsem si tam trochu připadala jak v hrnci s vařící vodou. Kanaďan se tam ještě postaral o další zábavu, když si rozřízl nohu o kamen a kolem něho se seběhlo asi deset lidí, převážně dětí, kteří se mu snažili pomoc nebo si chtěli rozřízlou nohu prohlédnout. Při zpáteční cestě jsme opět nakoupili nějaká piva na večer. Čekali jsme, že když nás tam bude dvakrát tolik bude večer větší zábava, ale nakonec to byl celkem nudný večer, takže jsme to brzy zabalili a šli aspoň dospat předešlý večer.

Večeře byla taky bomba. Oba majitelé domu se celkem rozpovídali a začali vyprávět jak tady už měli spoustu lidí na pomoc, a že dělali náhradní ubytování (a asi i rodiče) spoustě lidem z ulice, a že dělají charitativní akce pro nejchudší děti. Při té příležitosti nám řekla pár normálních rodinných příběhů zahrnujících 20 policejních aut kolem baráku nebo vykradení jejich baru. Takže kolem a kolem se teď trochu cítíme provinile protože to vypadá, že jsou úplně jiní než jsme si mysleli zpočátku, ale takový je život backpackera.

Jinak bych ještě chtěla dodat, že je vážně super, jak se tu věci vyvíjí, nikdy nevíte, co budete další týden dělat. Už to taky vypadalo, že budeme mít placenou práci na kiwi farmě, ale farmář se nám vůbec neozval. Taky jsme původně plánovali, jak tu budeme krátce a voila  pořád tu jsme.

Pokračování!

Druhý den našeho pobytu na farmě byl zvláštní, ráno jsme vstali nakrmili jsme slepice, jak jsme byli domluveni, ale pak už jsme nevěděli, co dělat. Nikde nebyl nikdo, kdo by nám řekl, co máme dělat. Tak jsme šli zpátky do pokoje a poslouchali, jestli někdo bude chodit dole po pokoji, aby jsme ho odchytli a zeptali se, co a jak. K čekání jsme si pustili film Rivalové. Asi pětkrát jsme běželi nahoru a dolu v domění, že tam někdo je, než se nám konečně poštěstilo a zjistili jsme, co máme dělat. Samozřejmě jsme museli jít pracovat, když byl film v nejnapínavější části. Za práci jsme dostali úklid dřeva z ohrady pro ovce. Dostali jsme motorovku a už jsme jeli (i já jsem řezela s motorovkou jak o závod). Šlo nám to hezky od ruky, tak jsme se rozhodli, že po obědě budeme zase pracovat a další den si necháme celý volný. Večer opět nikdo nikde nebyl a my už jsme začínali mít celkem hlad. Naštěstí se nám pak podařilo odchytit pana domácího a zeptat se ho jestli si můžeme udělat nějaké žampiony. Řekl nám, že jo, ale ať je uděláme pro všechny. Navíc jsme z jeho reakce pochopili, že asi budeme vařit večeře každý den, ať už jen pro sebe nebo pro všechny. Komunikace v domě byla šílená. Za celý den jsme je viděli tak dvakrát, třikrát, ale to nejhorší teprvě mělo přijít.

Následující den jsme měli volno a na doporučení paní domácí jsme vyrazili směr Aratiatia rapids, což je místo u přehrady, kde třikrát denně odpouští vodu do skalnatého údolí a je to naprosto dokonalé. Tohle místo je známé z jednoho filmu, asi víte kterého, ale zkuste schválně podle fotek dole uhádnout scénu. Pak jsme se ještě vydali na Huka Falls, které byly kousek od Aratiatia rapids a byly taky úžasné. Sice tam bylo celkem dost turistů, ale vidět valící se masy krásně průzračné vody stálo za to. Protože jsme nechtěli trávit moc času na farmě, rozhodli jsme se jet ještě do města a trochu si ho prochodit. Když jsem se vrátili zpět, měli jsme celkem hlad a tak jsme se rozhodli udělat si něco k jídlo. Mají tady asi deset ledniček, ale bylo nám řečeno, kterou můžeme používat. Pro změnu nikdo nikde nebyl, tak jsme si z jedné vyndali maso rozhodli se udělat si karbanátky s brambory aniž bychom se někoho ptali (koho taky). Při servírování jídla na talíř se zde objevil pan domácí a docela nám vytkl, že jsme vzali maso, co bylo na  boloňské špagety a navíc nám ukázal hrnec, kde se vařilo maso na večeři, se slovy: "It supposed to be dinner." Celý vytočení jsme do sebe nacpali karbanátky (naštěstí to byla brzká večeře) a asi o dvě hodiny později jsme měli druhou večeři. Trochu nás uklidnil rozhovor s majitelkou, která se nám omluvila, že jsme nemohli vědět, jaké jídlo je na co a řekla nám, že odteď už bude večeře dělat normálně ona. Stejně jsme ale byli rozhodnuti přečkat týden, jak jsme byli s Vojtou domluveni a pak se spakovat a co nejdřív odjet (oni nám říkali, že tam můžeme zůstat klidně dva týdny, že je jim jedno, jak dlouho tam budeme...ne děkujeme). Další den už to bylo lepší, co se týče práce, i když jsme zjistili, že vše, co nám předtím řekl majitel, bylo špatně a má se to dělat úplně jinak (od krmení slepic až po úklid kuchyně). Vrchol všeho bylo, když mi řekla, že si špatně hraju se psem a pro Vojtu, že neumí dobře smirkovat (navíc koště z předdomu je úplně jiné než koště co je za domem tak se musí používat jen na daném místě a tak).  Celý den jsme za zády slyšeli samé Ohhh gosh...tak jsme si připadali jak největší blbci na světě. Jen co bylo po práci, udělali jsme si oběd (pro změnu fazole), který jsme samozřejmě taky chystali špatně (vajíčka na másle nejsou vůbec zdravá) a co nejdřív jsme odjeli do města a  projít se kolem jezera. Bylo krásné počasí, tak to bylo fajn. Po návratu z nás majitelka opět udělala blbce, protože jsme nešli tam, kam nám to doporučila. Večer nám řečeno, že nám nic na večeři neudělala, protože jí nebylo dobře. Měli jsme tedy připravit něco pro všechny, ze zbytků z předešlé večeře. Opět nasupená jsem odešla a nechybělo málo a už jsme se pakovali domů. S Vojtou jsme tedy společně něco vyčarovali z toho, co jsme kde našli, ale i tak to bylo vážně dobré. Před spaním jsem ještě na sobě objevila nějakou vyrážku, co děsně svědila, tak mi to moc na náladě nepřidalo. Věděla jsem ale, že už zbýají jen tři dny a budeme volní. (Svobodáá)

Aratiatia Rapids...zkuste bez vyhledávání poznat z následujících fotek scénu z filmu :)

Huika Falls

Nádhera

Valící se masy vody

Pohled na Tongariro

Mega kmen stromu v Taupu

Lake Taupo