Tongariro, Napier a život v backpackeru

Po dlouhé době Vás opět zdravím z Nového Zélandu a přidávám nový článek, který shrnuje poměrně dlouhou dobu, protože jsem se tak chtěla posunout do aktuálního dění.

Dneska jsou to asi dva měsíce, co jsme absolvovali zatím asi nejlepší hike na Zélandu - Tongariro crossing, o kterém jsem vám psala minule, takže už mám nejvyšší čas trochu s tím psaním popojet. 

Tongariro crossing bylo opravdu skvělé, nebyl to zrovna nejjednodušší trek, ale zvládli jsme to celkem bravurně. Dvacet kilometrů neustálého stoupání a klesání jsme ušli asi za 7 hodin. Je pravda, že jsme občas i běželi (jen z kopce), nevím proč, ale bylo to vážně super, i když se na nás ostatní lidi koukali trochu divně. Po treku jsme zůstali ještě jednu noc v kempu, kde jsme spali noc před tím a následující den jsme vyrazili zpět směr Taupo, kde jsme si dali sprchu v public showers a následně jsme šli do knihovny hledat práci nebo aspoň zkusit obepsat nějaké farmy, sady a backpackery. Naším dalším cílem bylo město Napier, které je asi dvě hodiny cesty od Taupa a jelikož už byl večer, rozhodli jsme se přespat na půli cesty, opět v neplaceném kempu. Byl to jeden z nejhezčích kempů pokud jde o okolí. Bylo to údolí, kde tekla řeka a kolem vás se procházeli krávy (občas i nějakej ten vůl). Když jsme se ráno probudili, jedna kráva nám zrovna olizovala zadní sklo. Další den ráno jsme se tedy vydali směr Napier, kde jsme měli v plánu obejít pracovní agentury, ale protože byla sobota bylo všude zavřeno. Rozhodli jsme se tedy zůstat do pondělí v kempu, tentokrát placeném, protože žádný free camp v okolí nebyl. Dobré na tomhle kempu bylo, že byl blízko oceánu, takže jsme si večer, ještě společně se dvěma Němci, které jsme v kempu potkali udělali oheň na pláži. Další den nás opět překvapila povaha místních lidí (a taky trochu kocovinka), když jsme seděli v kuchyňce a přišla tam nějaká paní, kterou jsme nikdy před tím neviděli, asi hodinu tam připravovala tousty, které nám nakonec všechny rozdala a sama si vzala jeden. V neděli večer jsme se ještě vydali s Vojtou do města, že zkusíme obejít nějaké backpacker hostely, kde vám většinou seženou práci, pokud se u nich ubytujete. Hned v prvním hostelu jsme byli úspěšní. Bylo nám řečeno, že by tu pro nás měli mít od druhého dne volný pokoj a nejspíš i práci. Další den ráno jsme se tedy rozloučili s Francouzem i s Němci a vydali jsme se do hostelu. Naší velkou výhodou bylo, že jsme měli auto, protože vždycky na hostelech potřebují někoho, kdo bude vozit lidi do práce. Zato mojí velkou nevýhodou byla moje výška. Už když se mě majitel backpackeru ptal, kolik měřím, věděla jsem, že to nebude dobrý. Měl pro nás totiž práci na kiwi sadu, kde chtěli pouze lidi od 165 cm, takže i když jsem si vymyslela tři centimetry nevím, moc mi to nepomohlo. Pro Vojtu ale práci měli, tak jsme se rozhodli zůstat. Během týdne mi ale aspoň umožnili pracovat na backpackeru za ubytování, tak jsem aspoň něco málo ušetřila. Dny, kdy Vojta chodil do práce se hrozně vlekly. Snažila jsem se se tedy sehnat si práci sama. Chodila jsem se ptát po restauracích a kavárnách, ale většinou chtěli lidi až na letní prázdniny, takže jsem měla smůlu. Naštěstí bylo hezké počasí, tak jsem aspoň chodila ven běhat nebo jsem se bavila s dalšími lidmi z backpackeru. Jen tak pro zajímavost je tu asi 90 % Němců, dále je tu dost Francouzů a pak ten zbytek, který společně s námi zahrnoval i 6 Čechů. Druhý týden v backpackeru už byl lepší, konečně tu byla práce i pro malý lidi, dokonce přímo ideální práce na vinicích pro malý lidi. Vojta sice skončil s prací na kiwi sadu, ale v hned dostal taky práci na vinicích, takže teď pracujeme spolu. Práce na vinicích mi přijde zatím celkem v pohodě, na rozdíl od ostatních si tam nepřipadám jak otrok a člověk si tu může vydělat i slušný peníze, pokud jste placený za udělanou práci. V jeden den jsme si tak vydělali i přes 40 dolarů za hodinu. Škoda, že nás ještě ten den vyhodili. Během měsíce stráveného v backpacker hostelu jsme potkali hrozně moc lidí, pořád se to tu tak točí (Marťa píše článek ještě opilá :P ). Někteří tu zůstanou jednu noc, jiný jsou tu třeba na měsíc nebo je tu jedna slečna z Korey, která už je tu i 5 měsíců. O víkendech, kdy většinou nepracujeme, jezdíme do okolí na výlety, buď jen s Vojtou a nebo jsou organizovaný výlety pro celý backpacker, což je fajn, pač člověk nemusí plýtvat vlastním benzinem :D. Už jsme takhle byli na výletě na Cape Kidnappers a nebo na Te Mata peak (dám vám dolů fotky). Spolu s Vojtou jsme pak byli ještě na Maraetatora falls, kde jsem se poprvé koupala ve vodopádech, skákala ze skály a pokecala s Maori. Taky tu každý víkend máme párty, k dispozici tu máme kola, kulečník, ping pong i vířivku, takže se tu máme moc dobře, ale za týden už se budeme balit a vyrazíme směr JIŽNÍ OSTROV!