Mechanik, Hamilton, adios!

Už se mi začínají kupit zážitky, které na Zélandě zažíváme a tak se s vámi o nějaké zase podělím.

V pondělí 21. září jsme byli domluveni s majiteli farmy, že budeme mít volný den. Jelikož naše auto nefungovalo, tak jak jsme si představovali, rozhodli jsme se ho vzít na prohlídku k mechanikovi, jenž nám byl doporučen. Předpokládali jsme, že problém bude někde v kolech, které jsou pravděpodobně špatně vyvážená. To nám ale v servisu vyvrátili s tím, že bude problém u brzd a poslali nás do jiného servisu, kde se více specializují na opravy. V druhém servisu jsme se však dozvěděli, že nejde ani o brzdy (brzdové kotouče nám taky srovnávali), ale že nám nefunguje jeden ze čtyř válců motoru. Z výrazů v obličeji techniků a se svojí nedostatečnou zásobou technických slovíček jsem se pokoušela zjistit, jak moc je to vážná a hlavně drahá záležitost. Nervózně jsem přešlapovala a Vojta mě uklidňoval, že jde nejspíš jen o špatnou svíčku. Když nám technik přišel sdělit, že ta oprava běžně moc nestojí, stejně jako ostatní součástky na naše auto, ale protože máme supr trupr nadupaný motor, bude to dražší. Nakonec jsme tedy vyplácli za opravu několik tisíc (korun), ale snad teď můžeme být trošičku klidní, že naše auto bude ještě nějakou dobu OK (to auto nás ještě přežije ... snad ... teda pokud to bude hodně dlouho). Když bylo naše auto opravené rozhodli jsme se ho trochu projet a uklidnit nervy a tak jsme se vydali na výlet do nedalekého městečka Te Aroha, které je známé pro horké prameny a vřídla. Než jsme vyrazili, Vojta zjistil , že nemá svůj řidičkák a abychom se nemuseli vracet, rozhodla jsem se cestu odřídit já. Jízda vlevo mi moc problém nedělala, spíš mi pořád ujíždělo auto k levé krajnici, která tu většinou ani není (dostal jsem svoji týdenní dávku adrenalinu). Po příjezdu do Te Aroha se spustil déšť, ale ani to nás neodradilo jít na "mountain walk" džunglí (a místní gejzír, na který jsme se tak těšili, vyschl, takže smolík). Cesta nahoru byla dlouhá a bahnitá, ale stála za výhled z vrchu na celé město a okolní krajinu (fotky jsou dole). V úterý byl deštivý den a tak jsme  dostali za práci vyčistit dveře od sprch. Možná vám to zní v pohodě, ale určitě jste ještě neumývali vodní kámen houbičkou na vrtačce (bez Sava které zabije 99% všeho a bez Cilitu Bang, kdy, Bang a špína je pryč). A ani tak to vůbec nešlo dolů. To byla naše práce na celý den. Večer jsme ještě udělali večeři tentokrát sami pro sebe, protože majitelé farmy jeli na večeři jinam. Následující den jsme měli opět celý volný a jelikož jsme už měli k dispozici i auto, rozhodli jsme se vyrazit na výlet do Hamiltonu - největšího města u Morrinsville. Zde jsme navštívili krásné zahrady, které ukazovaly všechny zahradnické styly světa. Například tudorovské, indické nebo i modernistické či bylinné zahrady (to byla fakt bomba, cesta kolem světa za 1 hodinu). Protože nám po všem tom chození vyhládlo (vzali jsme si s sebou na sváču jen dvě kiwi :D) rozhodli jsme se najít nějaký obchoďák v centru města a nakoupit si jídlo. To jsme ovšem netušili, že sehnat supermarket v tak obrovském městě, bude obrovský problém. Prolezli jsme snad všechny ulice (při tom jsme zde našli i autosalon Škoda, ale škodovku, jsme tu ještě neviděli...ani v tom salonu), ale normální obchod s jídlem jsme nenašli. Už jsme se sotva plížili hlady (Marťa už si vymýšlela epitaf), když nás napadlo zajít do Warehousu (něco jako náš Baumax) a nakoupit si jídlo tam. Věděli jsme, že tam sem tam mají nějaké regály s jídlem. Nejdřív jsme ale našli jen samé sušenky a bonbóny, což nám bylo k ničemu, když najednou Vojta uviděl plechovku s fazolema a jen za 75 centů...no nekupte to. A byl to nákup týdne (pořádný prďácký jídlo). Nevíme jestli to bylo kvůli původnímu hladu nebo ne, ale bylo to prostě nejlepší jídlo, takže jsme si pak v dalším obchoďáku udělali zásoby fazolí i na naše další putování. Večer nás na farmě čekala ještě nejlepší večeře a hlavně dezert - crumble se zmrzlinou Hokey Pokey (což je surovina, kterou seženete jen a jen na Zélandu, protože se nikam jinam nevyváží) a vanilkovým topingem. S plnými břichy jsme se odvalili do postele (a Marťa mě porazila v kulečníku ... celou noc jsem brečel). Čtvrtek, náš předoposlední den na farmě, byl celý pracovní (abychom si odpracovali tu volnou středu). Už ale svítilo sluníčko a tak se pracovalo hezky, i když to byla celkem dřina. Vykopávali jsme pařezy na zahradě a pak jsme ještě ořezávali trávníky. Večer nás čekala poslední večeře na místní farmě a obepisování nových farem, protože jsme se museli někam na další týden uchýlit a tohle je dobrý způsob, jak poznat Zéland, nové lidi a přitom tolik neutratit (placenou práci sháníme teď, ale ještě nezačala sezóna, tak tu toho moc není). Poslední den na farmě jsme ještě dokončili úpravu trávníků, okopávání stromků a vyplevelování, naobědvali jsme se, rozloučili se a vyrazili směr Mangakino.

Originální stojan na kola v Te Aroha...vše tu bylo laděno do steampunku

Začátek neplánovaného výšlapu

Džungle všude

Výhled do okolí

Vojta na (skoro)vrcholu

Já skoro na vrcholu

Vítejte v Hamiltonských zahradách

SELFIE!

Tudorovské zahrady

V říši divů

...stejně tak Vojta :)

Páv v Japonské zahradě

Maorské zahrady

Druhá japonská zahrada

Indická zahrada

Moderna

Čínská zahrada

Italská zahrada

Selfie v džungli :)

U nás na farmě

Ježiš to je dlouhý, kdo to má číst? 

V posledním článku jsem nakousla naší cestu na zélándskou farmu a teď bych vám to ráda dopověděla. Na farmu, která leží mezi městy Morrisonville a Hamilton, jsme přijeli v pátek 18. září, asi kolem deváté hodiny ranní. Z popisu i z fotek uvedených na profilu na Helpx jsme věděli, že jedeme na velkou farmu (a budou tam koníci), což se nám již u hlavní brány potvrdilo. S naším autíčkem jsme vjeli dovnitř a už nás vítal malý psík Šoki (Vojta tvrdí, že je to Šorki, ale ani jeden moc netušíme ... je to Šorki, já to vím :D) a paní domu. Hned po vstupu do baráku nás nadchl koberec, který tu mají téměř všude a je vážně boží. V životě jsme tak měkký koberec neviděli, prostě nejlepší (i teď na něm sedím a píšu tenhle článek, je to lepší jak sedět na židli :D). Ale už dost o koberci. Další věc, co nás v tomto obrovském domě překvapila, byly starožitné předměty, povětšinou dřevění koně a ocenění za koňské závody. Dlouhou chodbou jsme došli až k našemu pokoji, který je zařízen v podobném stylu. Máme tu krásnou vysokou postel, velká okna, malou šatnu (dám vám dole fotku...jako toho pokoje, ne šatny... tam se dívat nechcete), ale hlavně teplo! Teplo! Hned po zabydlení jsme si šli dát s našimi hostiteli kafíčko a sušenky (který jsou taky boží a chodíme je pořád ujídat do spíže), pokecali jsme o Zélandu a uprchlících a vrhli jsme se na první práci, která spočívala v přenášení kamenů z jednoho místa na jiné (prostě je nic lepšího nenapadlo). Nejdřív trochu poprchávalo, ale pak vylezlo slunko a bylo příjemně. Večer jsme ještě pomohli nakrmit telátka, kterých je tu na farmě asi 40-50, krmí se sušeným mlékem (někdy jim z toho uděláme lajnu ať to maj jednodušší) a jsou hrozně roztomilí. Pak jsme jeli nakrmit ještě větší telátka na pole. Naskočili jsme na korbu minináklaďáčku a už jsme frčeli. Sluníčko už pomalu zapadalo, tak to bylo velmi romantické. Po práci jsme šli na večeři, ale protože ještě nebyla hotová, udělali nám hostitelé z jídelního stolu (z druhého, který prý nepoužívají ke každodennímu jídlu (jen když je hlad)) kulečník. Ke hře nám ještě donesli pívo a pak následovala vynikající večeře, takže jsme byli my i naše bříška po dlouhé době zase spokojeni. 

Druhý den jsme vstávali o půl 7 (Marťa v 6, já v 7), abychom opět nakrmili telátka a tentokrát i koně (ty sme krmili senem), jejichž krmení bych klidně zařadila mezi adrenalinové sporty. Opět bylo krásné slunečné ráno, takže jsme se jen rozjímali, protože okolí je tu prostě nádherné (asi jako z Pána Prstenů, což bude i tím, že jsme kousek od Hobbitonu). Dopoledne jsme zase přehazovali šutry a pak byl oběd (obědy tu mají stejně jako v Británii menší a hlavní jídlo dne je večeře). U oběda nám Liz, majitelka farmy, sdělila, že bude odjíždět a přijede až druhý den, takže tu budeme jen s Andrwem - jejím manželem. A protože Andrew neumí moc vařit, mám udělat na večeři guláš. Trošku jsme pak debatovali a někdy ze mě, ani pořádně nevím proč, vypadlo, že umím houbový guláš (a to moc houby nejím :D). Takže za chvíli už se vraceli ze supermarketu s plnou mísou žampionů. Večer jsme se s Vojtou vrhli na vaření. Úkoly byly jasně rozdělené, já dělám guláš, Vojta bramborové knedlíky (nakonec sme si do toho kecali a překáželi si navzájem... takže klasika). Při pohledu na maso nás trochu přešel smích, protože jsme z tak hezkého masa ještě nevařili (poslali bychom vám fotku, ale Polraich by pukl závistí a vy taky) a báli jsme se, že ho zmršíme. Nakonec všechno dopadlo nad očekávání dobře a udělali jsme nejlepší guláš na světě (fakt, nekecá!!!). A byli jsme na sebe moc pyšní.

Další den ráno jsme šli opět krmit telátka, tentokrát už to nebylo tak super, protože pršelo a jezdit na korbě náklaďáku v dešti není zrovna dvakrát super. Následně nám tedy Andrew zadal práci v garáži, kde jsme sestavovali skříně, což nás bavilo. Po práci jsme jeli do Morrisonville na oběd. A protože jsem na sobě měla pracovní oblečení, připadala jsem si jak křupan, v zablácených kalhotách a bundě celý bílý od sušeného mléka jsme vyrazili do místní restaurace, ale Andrew tvrdil, že jsou tam na to zvyklí (sušený mlíko tu jede), tak snad si nedělal srandu. V restauraci jsme si dali místní 'britskou' specialitu - mince pie a rybu. Po příjezdu jsme pokračovali v práci, tentokrát jsme dostali za úkol rozebrat starý běžící pás, což nás taky bavilo (zvlášť když jsme to tunový heblo chtěli naložit na náklaďák). Večer jsme se šli ještě projít po farmě a udělali nějaké fotky (viz dole). Po večeři jsme trochu s obavou, co bude příští den, kdy jsme měli jet s autem do servisu na kontrolu, uléhali ke spánku.

Paní spisovatelka v našem pokoji

Telátka

Krajinka

Vojtíšek

Vojtík a koník

Martík a koník

Selfie s koněm

Romantika na farmě

Botky do robotky

Kozenky

luční Koníci

Krajinka

Koní výběh

Martík a koníci

farmář Farmář

Selfie nám nejdou, jedna je tmavá...

...druhá s hovnem...

...a tady Vojovi chybí kus hlavy (Marťa: "Jéé tady nám to sluší")

Neúnavná Britney

Neúnavná Martík

Dva hřebci

Dva hřebci

Opouštíme malou Čínu

Milí čtenáři,

po delší době mám konečně trochu času a plný wifi signál, takže vám povím, jak jsme se za poslední dny měli. Hodně se toho změnilo. Začala bych asi u koupi auta, která pro nás byla klíčová, abychom mohli opustit Auckland a objevovat krásy Zélandu a poznat nové lidi. I když jsme už od začátku měli představu, jaké auto chceme koupit, nebyli jsme si jisti, kde ho koupit. Nejdříve jsme tedy vyrazili na trh aut v Ellerslie, kde jsme auto neplánovali kupovat, spíš se jen podívat, jaké auta jsou v nabídce a za jakou cenu. Po příchodu nás překvapilo velké množství prodejců, především Indů kolem 50 let, mladých černochů či asiatů, z nichž každý vlastnil minimálně 3 auta a všechny z nich byli podle nich naprosto dokonalé. Což byl důvod proč jsme zde žádné nekoupili. Cestou zpátky jsme si aspoň udělali procházku přes krásný Cornwall park (fotky odtud jste mohli vidět v předešlém článku). Auta jsme se tedy rozhodli hledat na stránkách přímo věnovaných prodeji aut, i když ani zde jsme neuspěli, většinu prodávali dealeři nebo (nebo lidi co tvrdili že dealeři nejsou a stejně byli mrchy!) pro nás auta nebyla dostatečně dobrá. Když už jsme si konečně domluvili jednu schůzku s chlápkem, co prodával auto, které by se nám podle popisu zamlouvalo, stejně to nebylo ono. Auto které dovezl bylo celé od pavučin, prodejce evidentně taky nějaký dealer, ujeté kilometry se od inzerátu lišily a byla to prostě rachotina. Auto jsme ale naštěstí nakonec sehnali! Koupili jsme ho od místních, jedné slečny s tatínkem (možná to byli taky dealeři, ale hráli to moc dobře), je to Mitsubishi Legnum a můžete ho vidět dole na fotce. Zatím zvádlo ujet víc jak 150 km, tak jsme spokojeni, i když se sem tam trochu třese. Snad to nebude nic vážného.

Mimo nákup auta jsme řešili také jeho pojištění a zakládání místního bankovního účtu. Pro založení bankovního účtu jsme si vybrali Kiwi bank, která je na Zélandu nejpopulárnější. Jediným zádrhelem bylo, že ke zřízení účtu vyžadují tzv. proof of address. Podle konverzací na internetu jsme se dočetli, že už dnes nezakládají účet na základě předložení jakékoli adresy či potvrzení motelů, ale jen dokumentů typu nájemní smlouva apod, což jsme samozřejmě neměli. Rozhodli jsme se alespoň zkusit štěstí. Vojta upravil naší fakturu z Airbnb (přes ně jsme sehnali ubytování), aby vypadala seriózně (Photoshop jede ... teda Malování ), vytiskli jsme ji v místním Copy a vydali jsme se do Kiwi bank. Paní za přepážkou se na naší proof of address samozřejmě moc netvářila a tak si na pomoc zavolala šéfa. Ten to chvíli studoval a pak zamumlal něco ve smyslu: "Lepší když budou mít účet u nás než u konkurence." (protože sme na Zélandě strašně slavný celebrity) a šel s námi účet založit. 

Když už jsme měli povyřizované všechny formalitky, bylo důležité vymyslet, co budeme dělat až opustíme naše milované iglu (v iglů bývá ohniště, tady nebylo). Jelikož jsme pořád neměli IRD, se kterým můžeme pracovat, a zároveň jsme nechtěli utrácet, založili jsme si účet na Helpx (www.helpx.net - funguje to i jinde ve světě, kdyby jste to chtěl někdo využít). Helpx je stránka, kde rodiny, povětšinou vlastnící velké pozemky, farmy nebo mající spoustu zvířat či dětí, nabízí většinou backpackrům práci výměnou za jídlo a ubytování. S Vojtou jsme tedy nejdříve obepsali asi 8 farem, z nichž se nám 4 ozvali, že mají plno nebo se vymluvily na něco jiného. Další den jsme tedy obepsali asi dalších 7 farem (tentokrát jsme nebyli tak vybíraví (Vojto tam napíšeme, tam chci, tam maj koně)) a konečně přišla odpověď, kterou jsme chtěli vidět. Psala mi paní jménem Liz, která vlastní farmu s koněma a dalšími zvířaty, že by se jí naše přítomnost na farmě hodila. Zajásali jsme a už jsme se pakovali. Problém byl, že nám přebýval jeden den mezi odjezdem od An a příjezdem na farmu. Museli jsme tedy vymyslet, kde tu přebývající noc přespíme. Rozhodně jsme nechtěli vyhazovat další peníze za promrzlý pokoj a tak jsme si přes chytrou aplikaci našli capm (v Čechách známo pod jménem camp), kde se dá přenocovat v autě a navíc zdarma. Než jsme ve čtvrtek opustili Auckland nakoupili jsme zásoby jídla na večer a ráno, Vojta si ještě koupil holínky (na mě neměli velikost) a vyrazili jsme. Naším cílem bylo městečko Ngatea. Dorazili jsme sem asi ve 12 hodin, naobědvali se (toustama) a rozhodli jsme se Ngateu trochu prozkoumat, načež jsme zjistili, že není moc co prozkoumávat. Byla zde jedna hlavní ulice s hromadou obchodů, kaváren a autoservisů a všechny ostatní ulice tvořené rodinými domy byly naprosto stejné, ale i tak se nám tu moc líbilo. Nejlepší na celém městě byly záchodky u campu, kde se po zamčení kabiny spustila hudba (konkrétně tato písnička: https://www.youtube.com/watch?v=2cW8Alo_5uI (mě tam teda hrál jazz :D)) a záchod se nespláchl dokud jste si neumili ruce. Prostě nejlepší. Abychom v Ngatee trochu zabili přebytečný čas a zahřáli se, zašli jsme posedět do místní kavárny, kde jsme obdivovali uniformy místních školáků a celkově pozorovali život kolem. Když se setmělo odebrali jsme se k autu a jelikož začínal foukat vítr a silně pršet, dost jsme se báli, jak moc budeme v autě přes noc mrznout. K našemu údivu bylo v autě daleko větší teplo než u An (Já se nedivil). Večer jsme si ještě pustili na dobrou noc film (Jurský svět = hrozná blbost (já chci cvičenýho velociraptora)) a spali až do rána. Ráno jsme se trochu rozlámaní vydali na cestu na farmu. Po cestě jsem si ještě koupila holínky a dobře jsem udělala. Po příjezdu na farmu jsme byli neskutečně udiveni, ale o tom až zase příště (ať nebolí vás hlava).

Naše fáro (jinak řízení vlevo zvládáme, teda spíš Vojta zvládá, já zatím moc neřídila (mě se ale řídit snažila))

Ngatea

Ngatea

Řeka v Ngatee

Omlouvám se za málo fotek, příště to bude lepší :)