Postřehy ze Zélandu

Tento článek bude jiný než obvykle. Rozhodli jsme se s Vojtou (Vojta dopíše svoje postřehy až se vrátí z práce) sepsat nějaké věci, co nás tu zaujaly, nebo jsme se nově dozvěděli. 

1. Češi a Zéland

Každý mi před odjezdem říkal, že jen co vystoupíme z letadla, hned uslyšíme češtinu a budeme otrávení z toho, kolik tu je Čechů. Ale poslední Čechy jsme viděli před necelými čtyřmi týdny na cestě na Zéland. Od té doby nic (tenhle článek jsem rozepsala na začátku října, takže teď už jsme potkali víc Čechů, ale pořád dohromady asi tak 6). Návaly asi přijdou v listopadu , kdy se sem chystá nejvíce lidí. 

2. Auta a autoopravny

Koupit auto na Zélandu je opravdu jednoduché, ale je pokud jde o jeho přepsání, zvládnete to za 5 minut na poště. Horší je to s výběrem. Jezdí tu totiž všechno, co má kola a motor a nezáleží jestli jsou stará 5 nebo 20 let. Další věc týkající se aut jsou autoopravny, které jsou tady úplně všude. V každé sebemenší vesničce najdete minimálně 5 autodílen nebo opraven a vážně nechápeme jak se to tu uživí. Také v každé vesnici najdete minimálně Subway, Mekáč a KFC. 

3. Zima x jaro x léto

Než jsme odjížděli slyšeli jsme od několika lidí jaké tu bude vedro..." V září se už chodí na Zélandu v kraťasech, minimálně v Auckladnu..". Jasný :D. Namlsaní ze Sydney, kde bylo 30 stupňů jsme dorazili na Zéland, kde bylo 12 stupňů. Vyšší teploty tu začaly být tak před 14 dny, kdy pokud není zataženo, je na tílko a kraťasy a někdy už i na koupání.

4. Na Zélandu zhubnu (haha, jsem naivní)

Tohle se mi teda zatím nepotvrzuje. První týden v Aucklandu to vypadalo nadějně, ale pak jsme začali dělat woofing, takže přes den pracujete, pak si dáte večer vydatnou večeři, pak dezert a zalijete to pivem. Navíc když už nemáte přísun jídla na farmě a jste někde v campu, tak se celý den cpete jejich bílým toustovým chlebem (jak mi chybí český chléb) s marmeládou nebo arašídovým máslem. I když je pravda, že teď už máme i vařič, tak je to o něco lepší. Taky jsem začala chodit běhat, nevím čím to je, ale běhá se mi tu o sto procent líp než v ČR. Možná, že až začnu pracovat, tak to bude zase o něco lepší :D.

5. Zéland je zapadákov

To je pravda, ale jen z části. Podle toho, co jsem o Zélandu slyšela před odjezdem, jsem myslela, že to bude daleko horší. Pokud přebýváte někde ve městě, je to v pohodě. Všude je dost supermarketů a obchodů s čímkoli. Zajímavé ale je, že tu neuvidíte téměř žádné obchody s oblečením typu HaM, CaA a další světové značky, ale jsou tu zase jiné. Třeba je tu celkem dost skateshopů s fakt moc pěkným oblečením (už abych měla práci). Jinak většina backpackerů nakupuje spotřební zboží ve Warehousu nebo v second handech. Cesty mezi většími městy jsou ale úplně mrtvý, takže tu často narazíte na ceduli s nápisem: "Další benzinová stanice za 160 km." atd.

6. Zélandské slunce

Venku může být třeba deset stupňů a ještě zataženo, ale pokud sem přijedete bílí jak stěna, pravděpodobně se hned spálíte. A to i když použijete opalovací krém s faktorem 30. České opalovací krémy tu moc nefungují. Nejlepší je koupit si opalovací krém na místě a rovnou 50+. Vojta se mazal naším asi desetkrát denně, ale stejně se pokaždý spálil. Sluníčko tu kvůli téměř neexistující ozonové vrstvě opaluje i přes oblečení a Vojta tvrdí, že i přes sklo. Já se tu zatím spálila jen jednou, při Tongariro crossing a vypadala jsem jak kdybych nosila červený podkolenky, teď když už to není tak červený vypadám jak kdybych se od kolen dolů nemyla (můžete se podívat na fotce dole).

7. Zvláštní postupy u manuální práce na Zélandu

Poprvé jsme se s tím setkali při naší první placené práci, která spočívala v malování domu. Bylo nám, řečeno, že máme práci udělat jako profesionálové. Všechno obrousit šmirgl papírem, potom natřít primerem a pak dvě vrstvy barvy. Normální postup. Jenže po dvou hodinách nás přijeli zkontrolovat a bylo nám řečeno, že to děláme až moc do detailu a že jsme MOC profesionální!, že původní barva se nemusí celá seškrabovat, a že to stačí udělat jen na místech, kde barva opadává. Primerem pak mám netřít jen ty obroušený místa. Prostě to udělat nejrychleji, jak to bude možné. Po menší hádce s majiteli farmy jsme zjistili, že takhle to prostě na Zélandu funguje. Všechno se dělá dost neefektivně a rychle, ale co, jim to tak vyhovuje. Nazvali jsme to New Zealand style. 

8. Auckland

Asi ze sto lidí, co jsem potkala na Zélandu se Auckland líbil tak 5. Ani my jsme z něj nebyli tak uneseni, takže pokud jedete na Zéland a chcete vidět co nejvíc místních krás, doporučuji se tu moc dlouho nezdržovat. 

Omlouvám se, že to teď s příspěvkama tak vázne, ale za poslední týden nebyl vůbec čas psát. Pořád se něco dělo nebo jsme byli mimo civilizaci. To se teď ale asi změní, měla bych mít víc času ;) Jinak jsem přidala nové fotky k článku 'Pokračování', tak se mrkněte a brzy je přidám i k dalším, již napsaným článkům.

Zvrat! Nesuď lidi podle baráku!

Středa a čtvrtek se nesly ve stejném duchu. Ráno práce, odpoledne jsme většinou trávili v městské knihovně, kde je rychlý a bezplatný internet. Nebo na procházkách kolem jezera, kde mají mimochodem zajímavý business a to golf na vodě. Představte si, že stojíte na pevnině a na jezeře, docela daleko od břehu, je plošina se třemi jamkami. Když trefíte tu správnou, vyhrajete 10 000 dolarů. Golfový míček si můžete zapůjčit za 1 dolar nebo celý kyblík za 15 dolarů (ale když trefíte jezero nemusíte je vracet). My jsme to nezkoušeli, ale je to fakt dobrý nápad, protože jen trefit tu plošinu mi přijde nemožný, ale lidi si to prostě chtějí zkusit. Atmosféra v domě už byla lepší. Majitelé s námi začali více komunikovat, dělat nám obědy a večeře a prostě jsme se celkově cítili líp (Oba postupně začala přecházet chřipka kterou měli). Takže jsme majitelce slíbili, že s ní půjdeme v sobotu na trhy a s Vojtou jsme se dohodli, že pojedeme třeba až v neděli. Pro nás docela velký obrat nastává v pátek, za prvé jsme odstěhováni do jiné místnosti. Tedy spíš je to taková bouda na zahradě, kterou nazývají Love shack a kde je to vážně pěkný. Daleko hezčí než v předešlém pokoji. Druhý zvrat nastává večer, kdy přijíždí další backpacker z Francie. Konečně můžeme komunikovat s někým, kdo je na tom stejně jak my. Večer jsme navíc měli dobrou večeři i s pudingem, při které jsme se dozvěděli, že majitelka domu pracuje jako kosmetička nebo tak něco v hotelu (tak něco je masérka obličejů a odbornice přes pleť), který patří mezi top 10 na světě. Vůbec bychom to do ní neřekli, ale už jsme začali chápat proč u ní mají všechny věci své místo a její pečlivost (i když třeba ta zahrada je fakt děsná). Hned v sobotu jsme se dohromady domluvili, že budeme pracovat celý den, abychom si večer mohli koupit piva a trochu popít a další den nemuset vstávat. Práci majitelka rozdělila na kluky a holky. Takže já jsme dělala takový ty věci, jako je vysávání, utírání prachu (což byl vážně zážitek, když má na zdi milion obrazů a na každém stolku tisíc serepetiček a ze všeho je potřeba setřít prach). Vojta s Francouzem čistili střechy a okapy. Po práci jsme ještě zajeli do supermarketu, nakoupit si nějaký piva na večer. V neděli nastává ještě větší zvrat, přijíždějí další tři lidi, původně nám bylo řečeno, že to jsou tři Kanaďani, ale nakonec jsme přivítali jednoho Kanaďana a dvě Němky. Zase to bylo o něco lepší, měli jsme se pořád o čem bavit. Večer jsme se společně rozhodli vyrazit do thermal pools, což jsou přírodní 'bazény' (prostě je to místo, kde se zadržuje horká voda stékající po skalnatém povrchu. Cesta tam se nám kvůli mé maličkosti trochu protáhla (jeli jsme jen na úplně opačnou stranu než sme měli), ale nakonec jsme zdárně dorazili na místo. Voda byla teplejší než jsme čekali, takže jsem si tam trochu připadala jak v hrnci s vařící vodou. Kanaďan se tam ještě postaral o další zábavu, když si rozřízl nohu o kamen a kolem něho se seběhlo asi deset lidí, převážně dětí, kteří se mu snažili pomoc nebo si chtěli rozřízlou nohu prohlédnout. Při zpáteční cestě jsme opět nakoupili nějaká piva na večer. Čekali jsme, že když nás tam bude dvakrát tolik bude večer větší zábava, ale nakonec to byl celkem nudný večer, takže jsme to brzy zabalili a šli aspoň dospat předešlý večer.

Večeře byla taky bomba. Oba majitelé domu se celkem rozpovídali a začali vyprávět jak tady už měli spoustu lidí na pomoc, a že dělali náhradní ubytování (a asi i rodiče) spoustě lidem z ulice, a že dělají charitativní akce pro nejchudší děti. Při té příležitosti nám řekla pár normálních rodinných příběhů zahrnujících 20 policejních aut kolem baráku nebo vykradení jejich baru. Takže kolem a kolem se teď trochu cítíme provinile protože to vypadá, že jsou úplně jiní než jsme si mysleli zpočátku, ale takový je život backpackera.

Jinak bych ještě chtěla dodat, že je vážně super, jak se tu věci vyvíjí, nikdy nevíte, co budete další týden dělat. Už to taky vypadalo, že budeme mít placenou práci na kiwi farmě, ale farmář se nám vůbec neozval. Taky jsme původně plánovali, jak tu budeme krátce a voila  pořád tu jsme.

Pokračování!

Druhý den našeho pobytu na farmě byl zvláštní, ráno jsme vstali nakrmili jsme slepice, jak jsme byli domluveni, ale pak už jsme nevěděli, co dělat. Nikde nebyl nikdo, kdo by nám řekl, co máme dělat. Tak jsme šli zpátky do pokoje a poslouchali, jestli někdo bude chodit dole po pokoji, aby jsme ho odchytli a zeptali se, co a jak. K čekání jsme si pustili film Rivalové. Asi pětkrát jsme běželi nahoru a dolu v domění, že tam někdo je, než se nám konečně poštěstilo a zjistili jsme, co máme dělat. Samozřejmě jsme museli jít pracovat, když byl film v nejnapínavější části. Za práci jsme dostali úklid dřeva z ohrady pro ovce. Dostali jsme motorovku a už jsme jeli (i já jsem řezela s motorovkou jak o závod). Šlo nám to hezky od ruky, tak jsme se rozhodli, že po obědě budeme zase pracovat a další den si necháme celý volný. Večer opět nikdo nikde nebyl a my už jsme začínali mít celkem hlad. Naštěstí se nám pak podařilo odchytit pana domácího a zeptat se ho jestli si můžeme udělat nějaké žampiony. Řekl nám, že jo, ale ať je uděláme pro všechny. Navíc jsme z jeho reakce pochopili, že asi budeme vařit večeře každý den, ať už jen pro sebe nebo pro všechny. Komunikace v domě byla šílená. Za celý den jsme je viděli tak dvakrát, třikrát, ale to nejhorší teprvě mělo přijít.

Následující den jsme měli volno a na doporučení paní domácí jsme vyrazili směr Aratiatia rapids, což je místo u přehrady, kde třikrát denně odpouští vodu do skalnatého údolí a je to naprosto dokonalé. Tohle místo je známé z jednoho filmu, asi víte kterého, ale zkuste schválně podle fotek dole uhádnout scénu. Pak jsme se ještě vydali na Huka Falls, které byly kousek od Aratiatia rapids a byly taky úžasné. Sice tam bylo celkem dost turistů, ale vidět valící se masy krásně průzračné vody stálo za to. Protože jsme nechtěli trávit moc času na farmě, rozhodli jsme se jet ještě do města a trochu si ho prochodit. Když jsem se vrátili zpět, měli jsme celkem hlad a tak jsme se rozhodli udělat si něco k jídlo. Mají tady asi deset ledniček, ale bylo nám řečeno, kterou můžeme používat. Pro změnu nikdo nikde nebyl, tak jsme si z jedné vyndali maso rozhodli se udělat si karbanátky s brambory aniž bychom se někoho ptali (koho taky). Při servírování jídla na talíř se zde objevil pan domácí a docela nám vytkl, že jsme vzali maso, co bylo na  boloňské špagety a navíc nám ukázal hrnec, kde se vařilo maso na večeři, se slovy: "It supposed to be dinner." Celý vytočení jsme do sebe nacpali karbanátky (naštěstí to byla brzká večeře) a asi o dvě hodiny později jsme měli druhou večeři. Trochu nás uklidnil rozhovor s majitelkou, která se nám omluvila, že jsme nemohli vědět, jaké jídlo je na co a řekla nám, že odteď už bude večeře dělat normálně ona. Stejně jsme ale byli rozhodnuti přečkat týden, jak jsme byli s Vojtou domluveni a pak se spakovat a co nejdřív odjet (oni nám říkali, že tam můžeme zůstat klidně dva týdny, že je jim jedno, jak dlouho tam budeme...ne děkujeme). Další den už to bylo lepší, co se týče práce, i když jsme zjistili, že vše, co nám předtím řekl majitel, bylo špatně a má se to dělat úplně jinak (od krmení slepic až po úklid kuchyně). Vrchol všeho bylo, když mi řekla, že si špatně hraju se psem a pro Vojtu, že neumí dobře smirkovat (navíc koště z předdomu je úplně jiné než koště co je za domem tak se musí používat jen na daném místě a tak).  Celý den jsme za zády slyšeli samé Ohhh gosh...tak jsme si připadali jak největší blbci na světě. Jen co bylo po práci, udělali jsme si oběd (pro změnu fazole), který jsme samozřejmě taky chystali špatně (vajíčka na másle nejsou vůbec zdravá) a co nejdřív jsme odjeli do města a  projít se kolem jezera. Bylo krásné počasí, tak to bylo fajn. Po návratu z nás majitelka opět udělala blbce, protože jsme nešli tam, kam nám to doporučila. Večer nám řečeno, že nám nic na večeři neudělala, protože jí nebylo dobře. Měli jsme tedy připravit něco pro všechny, ze zbytků z předešlé večeře. Opět nasupená jsem odešla a nechybělo málo a už jsme se pakovali domů. S Vojtou jsme tedy společně něco vyčarovali z toho, co jsme kde našli, ale i tak to bylo vážně dobré. Před spaním jsem ještě na sobě objevila nějakou vyrážku, co děsně svědila, tak mi to moc na náladě nepřidalo. Věděla jsem ale, že už zbýají jen tři dny a budeme volní. (Svobodáá)

Aratiatia Rapids...zkuste bez vyhledávání poznat z následujících fotek scénu z filmu :)

Huika Falls

Nádhera

Valící se masy vody

Pohled na Tongariro

Mega kmen stromu v Taupu

Lake Taupo

New Zealand horror story!

Omlouvám se, že je článek opět bez fotek, ale jsem ráda, že se mi vůbec podařilo načíst článek ;)

V pátek na večer jsme po docela dlouhé, ale fakt pěkné (zapadalo sluníčko a opět to všude kolem vypadalo jako v Hobbitonu) cestě dorazili do Mangakina. Zde jsme si v chytré aplikaci našli kemp, kde lze přenocovat zdarma, navíc na hezkém místě u jezera, což nakonec nebyla taková idylka, jak jsme mysleli. Vzhledem k tomu, že byla jasná noc a k jezeru to bylo od našeho auta asi 10 metrů, udělala se v přes noc v autě šílená zima. Takže jsme asi v jednu v noci rabovali krosny a snažili se na sebe nasoukat co nejvíc vrstev oblečení, ale ani to moc nepomohlo. Ráno ale stálo za to (Zvláš,ť když jsem byl zmrzlej jak psí hovno u silnice a Marťa mi řekla, že si to vůbec neužívám). Vycházející slunce nad jezerem vypadalo naprosto kouzelně. Otevřeli jsme si proto kufr od auta, vyndali si kilový jogurt a posnídali jsme při východu slunce. Před odjezdem jsme se ještě prošli po okolí, zkontrolovali jsme jestli po nás někde nezůstal bordel (pokud jste na Zélandu chyceni při vyhazování bordelu na zem nebo pokud po sobě neuklidíte, můžete zaplatit pokutu 200 dolarů) a pak se vydali na cestu směr Taupo. Opět jsem se řízení chopila já, ale celkem jsem to zvládla, jen pořád místo blinkrů pouštím stěrače, ale to je jen detail. Po přijezdu do Taupa jsme po hodině hledání naší jediné lžičky (ještě že jsem jí vzal ... tímto bych chtěl poděkovat mamce, že nám oběma zachránila životy, když mi řekla ať si jí vezmu), ještě k tomu čajové, poobědvali naše oblíbené fazole a špagety v rajčatové omáčce (přímo z Itálie) a rozhodli jsme se trochu si projít město a taky zajít někam na kafe a koupit lžičku (kupovat jen jednu lžičku je fakt divný, ale aspoň byla v akci) Při obchůzkách jsme objevili super levný supermarket. Aby naše courání po městě nebylo úplně bezúčelné, rozhodli jsme se podívat se po nějakých backpacker hostelech a poptat se po práci, ale všude nám řekli, že nic nemají :(. Než jsme se vydali do naší cílové stanice, tedy nové farmy, rozhodli jsme se ještě jednou rychle prolítnout recenze, které o ní napsali HelpXeři, kteří již na farmě byli. I když jsme si byli jistí, že před tím tam byli samé kladné recenze, najednou jsme objevili recenzi od Francouzsky, která jim dala jednu hvězdičku (a to se moc často nevidí!) a napsala slušný sloh o tom, proč na toto místo nejezdit. Francouze tu farmáři ale moc v lásce nemají (ale já proti nim nic nemám), protože nechtějí pracovat, a tak jsme si říkali, že to určitě jen přehání. Bohužel musíme uznat, že první dojem nebyl moc ideální. Po půlhodinovém hledání správného domu nás na příjezdové cestě vystrašila figurína klučiny v popelářském oblečku. Každému se líbí něco jiného, říkali jsme si (ale tohle?). U vchodových dveří nás pak ale přivítal celkem milý pár, i když nám připadalo jako by zapomněli, že jsme měli přijet. Po uvítání nám ukázali nám celý dům a náš pokoj. Nyní už jsme byli trochu v rozpacích, protože něco takového jsme ještě neviděli. Popíšu vám některé místnosti. Obývák je velký, spojený s jídlenou, kde je stůl asi pro 15 lidí. Nad stolem visí dva obří lustry (=obří svícny na svíčky) a mezi nimi velký drátěný kříž (Ty svíčky nejsou jen v obýváku, ale úplně všude, i na záchodě a v koupelně). Obývák vypadá celkem útulně, jen jsou všude, ale úúúplně všude fotky a obrazy a věřte nevěřte, některé jsou vážně děsivé (většinou nakřivo a spíš to vypadá jak kdyby si někdo věšel do baráku, co kde najde). Celá místnost je celkem tmavá, na všem je tuna prachu a všude jsou nápisy love. V domě se pro jistotu chodí v botech (Když mi pan domácí ukazoval jak krmit slepice, tak mi povídal, že když jdu do baráku, mám se podívat jestli nemám na podrážce kuřince a kdyžtak si je vydloubnout). Z obýváku vede dlouhá chodba, která je dekorována ve stejném stylu jako obývák. Stěny jsou posety stovkami fotek, a to vážně nepřeháním. Následně nám majitelé ukazují kuchyň, která je celkem hezká, jen je všude hrozně moc krámů, jako kyblíky, sklenice, haldy talířů atd. Na lednici nás ještě zaujal kontakt na spiritual leadra. Záchody jsou rozděleny na dámské a pánské (oba děsivé, i když tem pánský jsme si tolik neprohlížela (kecá), ale asi vám pak nafotím ten dámský, protože to musíte vidět!). Majitelé mají svůj záchod i koupelnu někde jinde (asi). Náš pokoj se jako jediný nachází v druhém patře. Po výstupu do schodů nás na jedné hromadě harampádí zaujal stojan na nože ve tvaru probodané figríny. Výhoda našeho pokoje je nádherný výhled z okna, ale to je tak asi vše. V celém pokoji se nachází tři postele, z nichž je jedna manželská, zbylé dvě jsou klasické a trochu připomínají nemocniční lůžka. Steně jako ve všech místnostech (a zákoutích zahrady) ani u nás nechybí starožitné zrcadlo (ty jsou fakt děsivé a všude). Dále tu máme odrbané zdi, křišťálový lustr, pár skříněk a nové dveře, co nejdou zavřít (a je tu všude cítit zatuchlina). Nejvíc šokující byla ale zahrada. Kolem domu jsou cedule označující všechny jednotlivé budovy patřící k domu (třeba u hlavního domu je Main house atd.).  Pak jsou také všude zrcadla, ano i venku na zahradě. Na téhle farmě není tolik zvířat jak na předešlé, jsou tu jen dva kurníky, ovšem bordel v nich připomíná spíš chlívek od prasat. Nejhorší na celé zahradě jsou ale všelijaké věci. Jako sochy s ulámanýma hlavama, panenky, dětská kuchyňka, ze které se jednou za čas ozve monolog dítěte, kýble, květináče(třeba ze záchodové mísy), všelijaký nábytek, dřevo a u něj kompost a do toho všeho velká trampolína se schůdky k bazénu (když mluvím o děsivých věcech, mám na mysli něco takového http://cilichili.cz/blog/32-detskych-hororhristatek/) .Tím bych asi ukončila popis domu.

 Po vybalení veškerých věci jsme jeli s majitelem na nákup a pak nám ukázal, jak nakrmit slepice. Majitelku už jsme ten den neviděli, protože byla nemocná, tak si šla lehnout. Večer nám bylo ještě řečeno ať si uděláme večeři sami, tak jsme si opekli tousty a šli si lehnout. Při usínání nás doprovázely různé zvuky, z různých koutů domu.

S Marťou jsme měli dvě teorie. Buď to jsou seriový vrazi, protože maj v kuchyni cca. 236 kuchyňských nožů, 12 sekáčků na maso a několik nožů filetovacích. Druhá teorie je, že to jsou prostě blázni, protože si na zdi lepí izolepou pavouky (našťestí gumové), "pán domu" (tenhle dům má jednoznačně paní domu) si nepamatoval jméno svého psa, který se jmenuje Gabana. 

Abych jen nekritizovala, zase máme střechu nad hlavou, máme co jíst a ta práce, co tu děláme taky není tak hrozná, takže si nebudeme stěžovat...i když příště si ještě trochu postěžuju. Mějte se krásně :)

Omlouvám se, že jsem dlouho nic nepřidala, ale nebojte už to sepisuju a tak bude brzo víc článků na ráz a budou nejspíš i nějaká videa ;) Zatím se můžete podívat na fotky, které jsem přidala do posledního článku http://exploringzealand.blogspot.cz/2015/09/mechanik-hamilton-adios.html

Normálně se tak otráveně netvářím :D