Dva slizouni a cesta do neznáma

V úterý 8. září nastal náš dlouho očekávaný den a my se vydali na 36-ti hodinovou cestu na Nový Zéland. Po těžkém loučení jsme vyrazili Studentem směr Praha. Z počátku vše probíhalo hladce, díky zpoždění na dálnici jsme nemuseli dvě hodiny trčet na Florenci při čekání na dalšího Studenta, který nás odvezl na letiště. První zádrhel nastal na letišti, když jsme se rozhodli omotat krosny naší 'kvalitní' potravinovou fólií, která zřejmě neměla žádný začátek ani konec. Po horečném škubání jsme se rozhodli přenechat naše krosny profíkům. Po zabalení nám z nich vznikli dva zelení slizouni (viz. foto). Odvalili jsme krosny na odbavení a doufali jsme, že se s námi za dva dny setkají na druhé straně světa. Následně jsme prošli všemi kontrolami a letěli směr Řím. Cesta byla v pohodě  a dostali jsme i sušenky, chipsy a pití, ale neseděli jsme u okýnka :(. Po příletu do Říma, jsme nejdříve zmateně pobíhali po letišti a hledali terminál 5, než jsme zjistili, že musíme jet autobusem, který nás k němu doveze. Na terminálu 5 jsme si už vůbec nepřipadali jako v Římě, ale spíš jak na tržišti v Číně. Při čekání a odlet jsme začali jíst pytel sušeného ovoce, který jsme museli sníst do kontroly na Zélandě. Po nástupu na do letadla jsme zjistili, že máme dvojsedačku u okýnka, tak jsme byli konečně spokojení (hlavně Marťa). Následoval 8 hodin dlouhý let do New Dehli. V Indii jsme po rozdělení na ženy a muže prošli zvlášť celní kontrolou a vyrazili na další část letu tentokrát do Taipei. Let trval 6 hodin a kvůli tomu, že jsme měli sedačky na pravé straně jsme přišli o výhled na Mt. Everest i Hong Kong (ale i tak můžem říkat že jsme kolem letěli). V Taipei jsme byli ohromeni krásou místního letiště i způsobem kontroly, kde se mi podařilo přes celní prohlídku propašovat lahev s vodou...asi to tu moc neřeší. Při čekání na otevření našeho odletového gatu, jsme se konečně připojili na wi-fi a tak jsme měli čekání trochu zpříjemněné. Let z Taipei do Sydney byl nejdelší, trval 9 hodin. Cestu nám ukrátilo spaní a koukání na filmy, třeba já si pustila Bláznivou zatracenou lásku, protože jsem jí před tím vůbec neviděla asi desetkrát :D (121 krát). Těsně něž jsme přistáli v Sydney jsem zjistila, že nemám palubní lístek, který byl potřeba k přestupu na další letadlo, takže nastala trochu panika, ale lístek jsem nakonec našla u kapsy do mikiny, kam jsem si ho ale určitě nedávala (jsem v klidu). V Sydney bylo krásně, asi třicet stupňů a vypadala pohádkově, ale kvůli našim místům na pravé straně jsme tentokrát přišli o výhled na operu :(. Na letišti opět nastává menší panika, když nemůžu najít svůj boarding pass, který neštěstí následně nacházím v tašce a vydáváme se na cestu do Aucklandu (jsem v klidu). Tento let utekl rychle, protože jsme museli vyplnit dotazníky, ve kterých jsme museli přiznat, co vezeme ve svých krosnách. Jelikož jsme nebyli v jezení sušeného ovoce dost rychlí, musela jsem ho tam uvést a smířit se s tím, že o něj přijdu. Po dalších dohadech typu, jestli jsou plavky sportovní výbava nebo jsou léky, co vezeme v přiměřeném množství, jsme měli konečně dotazník vyplněni a obávali jsme se, co nás bude na letišti čekat. K našemu překvapení šlo ale vše opravdu dost hladce. Nezabavili nám ani sušené ovoce ani nic dalšího. Paní na pasové kontrole mě dokonce přivítala slovy: "Ahoj. Jak se máš?". Když jsme prošli všemi kontrolami, uvítala nás na letišti velká socha Thorina, kterou jsem ale nestihla vyfotit, protože jsme hledali Vojtův pas a exit 3 (už nejsem v klidu), kde nás měli vyzvednout a odvézt majitelé našeho budoucího týdenního bydlení.