Exploring New Zealand: Opouštíme malou Čínu

Milí čtenáři,

po delší době mám konečně trochu času a plný wifi signál, takže vám povím, jak jsme se za poslední dny měli. Hodně se toho změnilo. Začala bych asi u koupi auta, která pro nás byla klíčová, abychom mohli opustit Auckland a objevovat krásy Zélandu a poznat nové lidi. I když jsme už od začátku měli představu, jaké auto chceme koupit, nebyli jsme si jisti, kde ho koupit. Nejdříve jsme tedy vyrazili na trh aut v Ellerslie, kde jsme auto neplánovali kupovat, spíš se jen podívat, jaké auta jsou v nabídce a za jakou cenu. Po příchodu nás překvapilo velké množství prodejců, především Indů kolem 50 let, mladých černochů či asiatů, z nichž každý vlastnil minimálně 3 auta a všechny z nich byli podle nich naprosto dokonalé. Což byl důvod proč jsme zde žádné nekoupili. Cestou zpátky jsme si aspoň udělali procházku přes krásný Cornwall park (fotky odtud jste mohli vidět v předešlém článku). Auta jsme se tedy rozhodli hledat na stránkách přímo věnovaných prodeji aut, i když ani zde jsme neuspěli, většinu prodávali dealeři nebo (nebo lidi co tvrdili že dealeři nejsou a stejně byli mrchy!) pro nás auta nebyla dostatečně dobrá. Když už jsme si konečně domluvili jednu schůzku s chlápkem, co prodával auto, které by se nám podle popisu zamlouvalo, stejně to nebylo ono. Auto které dovezl bylo celé od pavučin, prodejce evidentně taky nějaký dealer, ujeté kilometry se od inzerátu lišily a byla to prostě rachotina. Auto jsme ale naštěstí nakonec sehnali! Koupili jsme ho od místních, jedné slečny s tatínkem (možná to byli taky dealeři, ale hráli to moc dobře), je to Mitsubishi Legnum a můžete ho vidět dole na fotce. Zatím zvádlo ujet víc jak 150 km, tak jsme spokojeni, i když se sem tam trochu třese. Snad to nebude nic vážného.

Mimo nákup auta jsme řešili také jeho pojištění a zakládání místního bankovního účtu. Pro založení bankovního účtu jsme si vybrali Kiwi bank, která je na Zélandu nejpopulárnější. Jediným zádrhelem bylo, že ke zřízení účtu vyžadují tzv. proof of address. Podle konverzací na internetu jsme se dočetli, že už dnes nezakládají účet na základě předložení jakékoli adresy či potvrzení motelů, ale jen dokumentů typu nájemní smlouva apod, což jsme samozřejmě neměli. Rozhodli jsme se alespoň zkusit štěstí. Vojta upravil naší fakturu z Airbnb (přes ně jsme sehnali ubytování), aby vypadala seriózně (Photoshop jede ... teda Malování ), vytiskli jsme ji v místním Copy a vydali jsme se do Kiwi bank. Paní za přepážkou se na naší proof of address samozřejmě moc netvářila a tak si na pomoc zavolala šéfa. Ten to chvíli studoval a pak zamumlal něco ve smyslu: "Lepší když budou mít účet u nás než u konkurence." (protože sme na Zélandě strašně slavný celebrity) a šel s námi účet založit.

Když už jsme měli povyřizované všechny formalitky, bylo důležité vymyslet, co budeme dělat až opustíme naše milované iglu (v iglů bývá ohniště, tady nebylo). Jelikož jsme pořád neměli IRD, se kterým můžeme pracovat, a zároveň jsme nechtěli utrácet, založili jsme si účet na Helpx (www.helpx.net - funguje to i jinde ve světě, kdyby jste to chtěl někdo využít). Helpx je stránka, kde rodiny, povětšinou vlastnící velké pozemky, farmy nebo mající spoustu zvířat či dětí, nabízí většinou backpackrům práci výměnou za jídlo a ubytování. S Vojtou jsme tedy nejdříve obepsali asi 8 farem, z nichž se nám 4 ozvali, že mají plno nebo se vymluvily na něco jiného. Další den jsme tedy obepsali asi dalších 7 farem (tentokrát jsme nebyli tak vybíraví (Vojto tam napíšeme, tam chci, tam maj koně)) a konečně přišla odpověď, kterou jsme chtěli vidět. Psala mi paní jménem Liz, která vlastní farmu s koněma a dalšími zvířaty, že by se jí naše přítomnost na farmě hodila. Zajásali jsme a už jsme se pakovali. Problém byl, že nám přebýval jeden den mezi odjezdem od An a příjezdem na farmu. Museli jsme tedy vymyslet, kde tu přebývající noc přespíme. Rozhodně jsme nechtěli vyhazovat další peníze za promrzlý pokoj a tak jsme si přes chytrou aplikaci našli capm (v Čechách známo pod jménem camp), kde se dá přenocovat v autě a navíc zdarma. Než jsme ve čtvrtek opustili Auckland nakoupili jsme zásoby jídla na večer a ráno, Vojta si ještě koupil holínky (na mě neměli velikost) a vyrazili jsme. Naším cílem bylo městečko Ngatea. Dorazili jsme sem asi ve 12 hodin, naobědvali se (toustama) a rozhodli jsme se Ngateu trochu prozkoumat, načež jsme zjistili, že není moc co prozkoumávat. Byla zde jedna hlavní ulice s hromadou obchodů, kaváren a autoservisů a všechny ostatní ulice tvořené rodinými domy byly naprosto stejné, ale i tak se nám tu moc líbilo. Nejlepší na celém městě byly záchodky u campu, kde se po zamčení kabiny spustila hudba (konkrétně tato písnička: https://www.youtube.com/watch?v=2cW8Alo_5uI (mě tam teda hrál jazz :D)) a záchod se nespláchl dokud jste si neumili ruce. Prostě nejlepší. Abychom v Ngatee trochu zabili přebytečný čas a zahřáli se, zašli jsme posedět do místní kavárny, kde jsme obdivovali uniformy místních školáků a celkově pozorovali život kolem. Když se setmělo odebrali jsme se k autu a jelikož začínal foukat vítr a silně pršet, dost jsme se báli, jak moc budeme v autě přes noc mrznout. K našemu údivu bylo v autě daleko větší teplo než u An (Já se nedivil). Večer jsme si ještě pustili na dobrou noc film (Jurský svět = hrozná blbost (já chci cvičenýho velociraptora)) a spali až do rána. Ráno jsme se trochu rozlámaní vydali na cestu na farmu. Po cestě jsem si ještě koupila holínky a dobře jsem udělala. Po příjezdu na farmu jsme byli neskutečně udiveni, ale o tom až zase příště (ať nebolí vás hlava).