Exploring New Zealand: U nás na farmě

Ježiš to je dlouhý, kdo to má číst?

V posledním článku jsem nakousla naší cestu na zélándskou farmu a teď bych vám to ráda dopověděla. Na farmu, která leží mezi městy Morrisonville a Hamilton, jsme přijeli v pátek 18. září, asi kolem deváté hodiny ranní. Z popisu i z fotek uvedených na profilu na Helpx jsme věděli, že jedeme na velkou farmu (a budou tam koníci), což se nám již u hlavní brány potvrdilo. S naším autíčkem jsme vjeli dovnitř a už nás vítal malý psík Šoki (Vojta tvrdí, že je to Šorki, ale ani jeden moc netušíme ... je to Šorki, já to vím :D) a paní domu. Hned po vstupu do baráku nás nadchl koberec, který tu mají téměř všude a je vážně boží. V životě jsme tak měkký koberec neviděli, prostě nejlepší (i teď na něm sedím a píšu tenhle článek, je to lepší jak sedět na židli :D). Ale už dost o koberci. Další věc, co nás v tomto obrovském domě překvapila, byly starožitné předměty, povětšinou dřevění koně a ocenění za koňské závody. Dlouhou chodbou jsme došli až k našemu pokoji, který je zařízen v podobném stylu. Máme tu krásnou vysokou postel, velká okna, malou šatnu (dám vám dole fotku...jako toho pokoje, ne šatny... tam se dívat nechcete), ale hlavně teplo! Teplo! Hned po zabydlení jsme si šli dát s našimi hostiteli kafíčko a sušenky (který jsou taky boží a chodíme je pořád ujídat do spíže), pokecali jsme o Zélandu a uprchlících a vrhli jsme se na první práci, která spočívala v přenášení kamenů z jednoho místa na jiné (prostě je nic lepšího nenapadlo). Nejdřív trochu poprchávalo, ale pak vylezlo slunko a bylo příjemně. Večer jsme ještě pomohli nakrmit telátka, kterých je tu na farmě asi 40-50, krmí se sušeným mlékem (někdy jim z toho uděláme lajnu ať to maj jednodušší) a jsou hrozně roztomilí. Pak jsme jeli nakrmit ještě větší telátka na pole. Naskočili jsme na korbu minináklaďáčku a už jsme frčeli. Sluníčko už pomalu zapadalo, tak to bylo velmi romantické. Po práci jsme šli na večeři, ale protože ještě nebyla hotová, udělali nám hostitelé z jídelního stolu (z druhého, který prý nepoužívají ke každodennímu jídlu (jen když je hlad)) kulečník. Ke hře nám ještě donesli pívo a pak následovala vynikající večeře, takže jsme byli my i naše bříška po dlouhé době zase spokojeni.

Druhý den jsme vstávali o půl 7 (Marťa v 6, já v 7), abychom opět nakrmili telátka a tentokrát i koně (ty sme krmili senem), jejichž krmení bych klidně zařadila mezi adrenalinové sporty. Opět bylo krásné slunečné ráno, takže jsme se jen rozjímali, protože okolí je tu prostě nádherné (asi jako z Pána Prstenů, což bude i tím, že jsme kousek od Hobbitonu). Dopoledne jsme zase přehazovali šutry a pak byl oběd (obědy tu mají stejně jako v Británii menší a hlavní jídlo dne je večeře). U oběda nám Liz, majitelka farmy, sdělila, že bude odjíždět a přijede až druhý den, takže tu budeme jen s Andrwem - jejím manželem. A protože Andrew neumí moc vařit, mám udělat na večeři guláš. Trošku jsme pak debatovali a někdy ze mě, ani pořádně nevím proč, vypadlo, že umím houbový guláš (a to moc houby nejím :D). Takže za chvíli už se vraceli ze supermarketu s plnou mísou žampionů. Večer jsme se s Vojtou vrhli na vaření. Úkoly byly jasně rozdělené, já dělám guláš, Vojta bramborové knedlíky (nakonec sme si do toho kecali a překáželi si navzájem... takže klasika). Při pohledu na maso nás trochu přešel smích, protože jsme z tak hezkého masa ještě nevařili (poslali bychom vám fotku, ale Polraich by pukl závistí a vy taky) a báli jsme se, že ho zmršíme. Nakonec všechno dopadlo nad očekávání dobře a udělali jsme nejlepší guláš na světě (fakt, nekecá!!!). A byli jsme na sebe moc pyšní.

Další den ráno jsme šli opět krmit telátka, tentokrát už to nebylo tak super, protože pršelo a jezdit na korbě náklaďáku v dešti není zrovna dvakrát super. Následně nám tedy Andrew zadal práci v garáži, kde jsme sestavovali skříně, což nás bavilo. Po práci jsme jeli do Morrisonville na oběd. A protože jsem na sobě měla pracovní oblečení, připadala jsem si jak křupan, v zablácených kalhotách a bundě celý bílý od sušeného mléka jsme vyrazili do místní restaurace, ale Andrew tvrdil, že jsou tam na to zvyklí (sušený mlíko tu jede), tak snad si nedělal srandu. V restauraci jsme si dali místní 'britskou' specialitu - mince pie a rybu. Po příjezdu jsme pokračovali v práci, tentokrát jsme dostali za úkol rozebrat starý běžící pás, což nás taky bavilo (zvlášť když jsme to tunový heblo chtěli naložit na náklaďák). Večer jsme se šli ještě projít po farmě a udělali nějaké fotky (viz dole). Po večeři jsme trochu s obavou, co bude příští den, kdy jsme měli jet s autem do servisu na kontrolu, uléhali ke spánku.